Když jsem se rozhodl vydat cestou koučinku, nebylo to jednoduché. Neexistoval jasný plán, žádná záruka úspěchu, žádná jistota, že to bude fungovat. Ale cítil jsem, že to je správné. Začal jsem studovat, vzdělávat se, pracovat s lidmi, zkoušet, padat, vstávat a znovu hledat. A čím víc jsem se této práci věnoval, tím víc jsem chápal, že koučink není o radách, ale o prostoru. O prostoru, kde člověk může být sám sebou, kde může říct věci, které jinde neřekne, a kde může najít odpovědi, které v sobě nosil celou dobu.

Součástí mé cesty byly i osobní pády. Prošel jsem koncem dlouholetého vztahu, který mě donutil přehodnotit nejen to, jak žiju, ale i to, jak komunikuji, jak naslouchám a jaké hranice si v životě stavím. Byla to zkušenost, která bolela, ale zároveň mě naučila víc než stovky hodin studia. Naučila mě, že růst není lineární, že zranitelnost není slabost a že i kouč potřebuje někdy podporu. A právě díky těmto zkušenostem dnes dokážu lidem rozumět nejen profesně, ale i lidsky.

Postupně jsem začal pracovat s jednotlivci, týmy i firmami. Pomáhal jsem lidem překonávat limity, které si často nevědomky postavili sami, zvládat tlak, budovat sebevědomí, měnit návyky a žít život, který je skutečně jejich. A čím víc jsem viděl výsledky své práce, tím víc jsem cítil, že tohle je moje cesta.